úterý 6. září 2016

Trvalé přesunutí blogu na vlastní stránky adepise.cz

Dalo mi to nějakou práci, ale s pomocí mé chytré sestry jsme daly dohromady nový web adepise.cz Budu ráda, když mi zachováte přízeň :-)



úvodní kresbu má na svědomí má extra šikovná kamarádka Karolína Slováková 

středa 31. srpna 2016

Odontofobické dobrodružství

Strach ze zubařů není sranda. Tato fobie má dokonce svůj odborný název – odontofobie, i specifickou léčbu. Podle výzkumů touto nemocí trpí až 10% populace.  Ačkoli je můj budoucí muž silná a stabilní osobnost (a já ho za to zbožňuju), má jako každý z nás svá slabá místa. Mezi ta jeho patří právě strach ze zubaře. Takže rozhovory o návštěvě dentisty u nás probíhají asi takhle:

„Petři, kdy si byl naposledy u zubaře?“
Ticho, Petr předstírá problémy se sluchem. Jdu přímo k němu, podívám se mu do očí a zopakuji otázku.
„Nedávno, to bude tak měsíc,“ mlží můj drahý, ale po těch letech už poznám, kdy lže.
„Já myslím, že to bude tak půl roku, počkej,“ odvětím a v duchu počítám. „Je to půl roku,“ pronáším nekompromisně a Petr bledne. „Měl by ses objednat na kontrolu,“ dodávám. Chvíle ticha, hluboký nádech a odfrknutí.
„Jojo.“
„Ne jojo, zítra tam zavolej. Víš, že je lepší chodit na prevenci,“ promlouvám mu do duše jako otravná paní učitelka.
Petr mi všechno odkývá, občas se dokonce i objedná, ale pak tam vždycky úplnou náhodou zapomene jít. Takové odontofobické náhodičky známe. Jsem hodná, vždycky mu to projde.

Jako reklama na zubní pastu. Nebudu popisovat jaké fyzické (moje) a psychické (Petrovo) utrpení za tím úsměvem stojí.



Uznávám taky, že můj práh bolesti je po dvou letech nošení rovnátek, vysekaných osmičkách, vytržených čtyřkách a porodu dost posunutý. K zubaři chodím možná raději, než ke kadeřnici. Když je to nutné, řeknu si o injekci od bolesti, ale jinak to příliš neprožívám.

Teď máme ale pár dní před svatbou a já puntičkářská nevěsta, milovnice černé kávy jsem se rozhodla, že musíme svatebčany oslepit svým běloskvoucím a čistoskvoucím chrupem a domluvila jsem nám dentální hygienu. Protože znám Petrovy odontofobické (to slovo se mi líbí) kličky, objednala jsem nás na jeden termín a navíc jsem ho poslala jako prvního. Věděla jsem, že si můj drahý asi u hygienistky neodpočine tak jako já (pro mě je to oproti rovnátkám a zubařům neskutečný relax), ale říkala jsem si, že by se nemuselo být tak zlé.




Petr znervózněl už při vstupu do budovy. Když mu potom sympatická slečna hygienistka vrazila do ruky dotazník na jeho zdravotní anamnézu, poctivě vypsal všechny choroby, které se v jeho rodině vyskytly až do desátého kolene. Šokovaná dentistka pak oběhla všechny lékaře na patře, aby se zeptala, jak s tak nemocným pacientem zacházet. Srdeční choroby, vysoký tlak, cukrovka, to je div, že tady vůbec dorazil po svých, honilo se jí asi hlavou. „Takový mladý člověk a už má kardiostimulátor,“ litovala pak mého budoucího muže, netuše, že srdeční strojek vlastní jeho děda. V podstatě jediná kolonka, kterou Petr nezaškrtl, byla HIV. Touto chorobou nikdo v jeho rodině netrpěl. Nevím, jak moc velký vliv měla zdravotní anamnéza celé Petrovic famílie na práci šikovné a milé hygienistky, nicméně když se z její ordinace po hodině a čtvrt vypotácel celý pobledlý, měl na čele krůpěje potu. Jakmile si vzala do parády mě, vysvětlila jsem jí, že můj milý má ze zubařských křesel větší hrůzu než Valaši z nedostatku slivovice. Vyběhla pak za ním s curaprox kartáčkem v ruce jako odměnou za jeho utrpění, ale v prázdné čekárně po něm nebylo už ani vidu, ani slechu. 

A co vy, jaké máte zkušenosti se zubaři? 

neděle 28. srpna 2016

Když se Bůh směje a dítě pláče

Znáte takový ten den, ve slušné společnosti se mu říká den na prd. Ráno vstanu a napíšu si na blog, že se mi líbí můj současný život. A pak se začnou dít věci. Bůh si totiž řekne, že taková odvážná tvrzení je potřeba empiricky ověřit. Začíná to tím, že mi volá rozzlobený otec, kterému jsem nevědomky poslala důležitý balík na špatnou poštu. No dobře, to se stane i lepším, než jsem já, říkám si a chlácholím se.

Pokračuju pak v běžném denním koloběhu už zcela rozhozená tak, že vezmu pod jednu paži Astrid a do druhé ruky škopek s prádlem a jdu ho pověsit ven před dům. Asinku položím na trávu a v průběhu věšení zjišťuju, že se mi všechno prádlo na ten hloupý skládací sušák nevejde. Jsem zámožná žena, jelikož vlastním ještě druhý sušák. Ten se ale v současnosti nachází vevnitř v domě, jeho vyzvednutí je otázka 30 sekund. Jenže to by moje dítě nesmělo mít separační úzkost, kdy se vrchol hysterického záchvatu dostaví asi tak 3 sekundy poté, co matka zmizí z dohledu (poslední měsíc ji beru s sebou i na záchod, na ty krokodýlí slzy nemám srdce). Zapeklitou situaci se snažím vyřešit tím, že využiju každičký centimetr na sušáku.

Po pěti minutách přeskládávání prádla kapituluju s tím, že prostě musím přinést tu druhou kovovou obludu. Sušák i dítě neunesu, tak to risknu a odběhnu. Po třech sekundách slyším neutišitelný řev malého dráčka. Samozřejmě. Značně vystresovaná začnu strkat sušák ze dveří. Proti mě se valí jeden z našich psů, protože nejlepší moment, kdy se drát do dveří je přeci ten, kdy se snažíte z opačné strany protlačit s kovovou konstrukcí na věšení spoďárů. „Bum“ a poslední co vidím je, jak sušák plný prádla padá na to nebohé řvoucí mimino. „Panebože!!!!“ chce se mi ječet. Když Astrid vysvobodím a bedlivě prohlédnu, spadne mi kámen ze srdce. Je živá a bez zranění, přímo na ni spadlo jen prádlo, ale já se stejně klepu jak jorkšír bez kabátku a po zádech mi stéká smrtelný pot. Nějak, ani nevím jak, dodělám práci a jdu s Asi zpátky domů.

Apokalypsa všude kolem, hlavní je vydržet. Věřím, že bude líp. 


Den pokračuje v podobném stylu. Astrid není nic dost dobré. Nepomáhá žádná z osvědčených strategií, jako je zpívání, šklebení se, rozesmívání dráčete, ani nošení. Podle psychologů už takhle malé děti poznají, že jste ve stresu a vrací vám to jako zrcadlo tím, že jsou prostě ... no ukřičené a nespokojené. Je to pochopitelné, jinak svou nepohodu dát najevo neumí. I když vše racionálně chápu, sahám až na dno do ubývajících zásob trpělivosti. Jako poslední záchranu ji zkouším dát do postýlky, pouštím jí oblíbenou ukolébavku.

Vše vypadá nadějně, skřítek by mohl spát, tak se ještě skočím podívat do prádelny, že bych další várku prádla pověsila v klidu. Už na schodech cítím, že mě v chodbě, kde mají naši dva chlupáči svůj gauč, čeká další dáreček dnešního dne. Ti dva nespokojenci (míněno naši psi) se tam stihli v nestřeženém okamžiku vykadit i vyčůrat. Jindy jsou to slušně vychovaní pejsci, ale dneska asi všechny posedl šílený šotek. Propadám se do hlubin čistého zoufalství. Abyste tomu rozuměli - i umývání pokaděné dětské prdelky je proti nadílkám našich psů asi jako francouzské levandulové pole proti kvetoucí řepce polité močůvkou (no dobře, asi se to nedělá, ale řepka smrdí a močůvka jakbysmet, takže dohromady by to bylo peklo). S odevzdaností si beru rukavice, savo a kbelík a nabádám sebe sama, abych se za žádnou cenu nenadechla nosem. Ke všemu má dnes Petr zůstat dlouho v práci, takže vidina, že mě můj drahý z tantalových muk vysvobodí, je mizivá. Psiska se v průběhu úklidu tváří hrozně provinile, neodváží se ani zvednout hlavu a podívat se na mě, jen nervózně tlučou oháňkami do gauče.

Přemýšlím nad tím, co jsem si napsala na blog a najednou se trochu uklidním. Představuju si totiž, jak se Bůh (nebo Vesmír, Země, dosaďte si tam, co je vám libé) směje, až se mu břicho natřásá. Vlastně mu to nemám za zlé, věřím, že se směje přátelsky a sranda musí být. Navzdory tomuto vědomí vím, jak hrozně snadné je spadnout po hlavě do kaluže plné vzteku, výčitek, zoufalství nebo smutku, když se mi něco nedaří a ještě víc, když se ty nepodařené věci začnou řetězit. Vzpomenu si na Sheldona z Big Bang Theory, jehož lékem na smutky bylo uvařit nějaký horký nápoj (myslím, že to měl od své drahé Meemaw) a navzdory venkovním letním teplotám si připravím černý čaj s citrónem a medem. Otevřu si word. Protože mojí medicínou je se z toho vypsat a zkušenost mi říká, že takovéto dny se musí hlavně přežít. Těžké dny si představuju jako velké vlny, musím jen hodně dlouho zadržet dech a počkat, než se převalí. Zítra bude líp. Nebo příští týden. Určitě.
A jak řešíte takové dny vy? Sem s nějakými tipy :-)


pátek 26. srpna 2016

O rok později...

Před rokem touhle dobou jsem se cítila jako vorvaň, kterého moře omylem vyvrhlo na břeh. Těšila jsem se na miminko, ale zejména proto, že už jsem chtěla, aby bylo z břicha venku a já si mohla třeba normálně zavázat tkaničky. Všichni mi říkali: "Jen počkej, ještě se ti bude po těhotenském břiše stýskat!" Nestýská, ani trochu. Je to teď tisíckrát lepší. S Astrid je sranda, hrajeme doma na schovku, jezdíme po výletech a máme se fanfárově. Jasně, že už se nemůžu na hodinu ponořit do nové knížky, někdy taky celé odpoledne zpívám Tluče bubeníček, občas vařím a držím u toho Asinku v podpaždí, protože to prostě jinak nejde, ale líbí se mi můj život právě teď a to se mi v minulosti příliš často nestávalo. A myslím, že je to poznat i na fotkách, zaznamenávajících stav předtím a teď. 

Protože jsme tradicionalisté, slavíme každoročně naše výročí na Brněnské přehradě, odkud taky pochází tyhle dvě fotky. 







úterý 23. srpna 2016

Dobrá práce je ta, která je hotová

 „Jauvajs!“ zařvu, protože jsem právě stoupla na kostičku. Myslím si, že se dětské hračky chovají k dospělým trochu potměšile. Představuju si, jak se, podobně jako děti, nastražené někde v koutku hihňají a čekají, až si o ně urazíte palec. Pak se můžou smíchy potrhat. Každopádně včera ráno mi ta červená kostka připomněla, že je potřeba trochu větší úklid.

Abych vysvětlila, o čem vlastně budu psát, nechte mě uvést následující příklad. Představte si obrázek s nápisem: Jak uklízí Petr (ano, Petr, můj budoucí muž je dostatečně emancipovaný, a proto se v uklízení střídáme). Petr se rozhodne, že uklidí. Vezme si vysavač, vysaje nepořádek, který vidí. Pak si napustí kbelík s vodou, popadne mop a vytře podlahy. Úklid naší domácnosti mu, když se hodně snaží, zabere 45 minut, pokud se nesnaží tak 20 minut. Spokojený se svou prací a výsledkem si jde dát kafe a přečíst si kousek knížky. Idylka.



Obrázek číslo dvě s názvem Jak uklízí Ade. Ráno se rozhodnu, že je potřeba zvednout zadek a uklidit ten strašlivý nepořádek. Nechci si dávat velké cíle, a proto se rozhodnu, že uklidím jen obývák. Pak přidám kuchyň, protože do ní jde vidět přímo z obýváku a psychicky bych neunesla koukat se na ten binec. Cestou pro vysavač, který je ve spížce si uvědomím, že by potřebovala přeskládat, aby v ní bylo víc místa.

„Buď v klidu a jedno po druhém,“ promlouvám k sobě vlídně. Zpočátku. Jen vysávání mi zabere půl hodiny, protože koukám do každého rožku, odsunu všechen nábytek, se kterým lze hýbat, a u toho ještě různě přeskládávám věci. Když se mi konečně podaří zdecimovat vysavačem každý drobek v dohledu, jdu si pro mop. Cestou vidím kapající kohoutky, slyším vrzat panty, šílím ze špinavých oken. „Panebože, tady je všude takový binec! A tolik věcí je potřeba opravit!“ Začínám panikařit. Zrychleně dýchám, na tváři mi vyskáčou červené fleky. Ubíhají minuty. Za chvilku se vzbudí dítě a já nemám dokončenou ani jednu místnost.

Střih, Uběhlo 1,5 hodiny, Astrid je vzhůru, sedí mi na klíně mezi kbelíkem a vysavačem, já uvnitř bojuju s trudomyslností a nějaká má zlomyslná část mi v hlavě promítá fotky načančaných interiérů z pinterestu. Chce se mi mlátit hlavou do zdi. Jdu si uvařit kafe, pro dnešek mám dost, zbytek práce odkládám na odpoledne nebo ještě lépe na zítřek. 

Takhle nablýskaně to u nás asi nikdy vypadat nebude. Ledaže bychom měli dvě kuchyně. Jednu na parádu a druhou na vaření a stolování. 


Ano, přiznávám se, když mě to popadne, mám sklony k perfekcionismu. Podle mě je to ošklivá vlastnost, přinášející do života svár a vztek. Podobných příkladů jako s úklidem bych našla mraky. V každodenních situacích bojuju sama se sebou a rozhoduju se, jestli má cenu tu danou práci udělat, když nebude perfektní. Jenže dokonalost neexistuje. Alespoň ne tady na Zemi.
Elizabeth Gilbertová ve své mimochodem naprosto skvělé knížce Velké kouzlo popisuje dokonalost jako kolečko pro křečka, ve kterém se uběháte k smrti. Říká: „Perfekcionismus brání lidem dokončit jejich díla, ale co hůř, brání jim i začít.“ Asi nejvíc se mi líbí pasáž, ve které popisuje perfekcionismus jako haute couture verzi strachu. „Předstírá eleganci, zatímco se třese strachy,“ uvažuje nad puntičkářstvím Gilbertová. Takhle jsem si to pro sebe sesumírovala a aplikovala: 

  • Dobrá práce je ta, která je hotová. Tečka. 
  • Dokončení projektu, úklidu, sepsání článku, zvládnutí workoutu je úctyhodný výkon sám o sobě. Není potřeba, aby byl dokonalý. Lidi totiž z nejrůznějších důvodů věci nechávají nedokončené. Jako příklad mě napadá Sagrada Família, ten nádherný dech beroucí Gaudího chrám, jež se staví už hodně přes sto let. A proč? Protože když Gaudí zemřel a nechal své dílo rozpracované, nikdo neměl odvahu ho za něj dokončit. Chrám by nebyl perfektní. Nevím jak vás, ale mě by mnohem víc ohromil bez těch věčných stavebních jeřábů a modrých igelitů. 
  • Pokud mám energii něco vytvořit docela dobře teď, je nejlepším nápadem se do toho pustit hned. Tím, že práci odložím, abych se nad ní líp zamyslela, mohu mnohdy zaručit jen to, že ji neudělám nikdy.
  • Vždycky se najde někdo, komu se výsledek mého snažení nebude líbit. Tak to prostě je. Nejlepší je se s tím smířit a pracovat dál. 
  • Nejkritičtější hlas je stejně ten uvnitř mé hlavy. Promlouvám s ním vlídně a snažím se ho zaměstnat něčím zábavným, aby neměl čas na skuhrání.

neděle 21. srpna 2016

Jak jsem byla gluten-free aneb lepek, nepřítel číslo 1

Raw, vegan, vitarian, low carb, high fat, gluten free, lactose free, sugar free, whole30, paleo... Jsou to pro vás cizí slova? Možná buďte rádi. Pod všemi výše zmíněnými pojmy se skrývají různé stravovací směry, výživové plány a diety, často založené na odmítání některých potravin. Nejsem výživová poradkyně a upřímně si myslím, že všem těm chemickým procesům v těle vlastně moc nerozumím. Navíc mi počítání makroživin připomíná matematiku a s tou já se kamarádit nechtěla, radši jsem si ve škole četla.
Nejrůznější stravovací styly mi připadají jako náboženství dnešní doby a opravdu nerada bych útočila na takové posvátné téma, proto jsem se rozhodla předat jen svou vlastní zkušenost s lepkem, s nímž jsem se potýkala několik let. Lepek je směs dvou bílkovin, jež se nachází v obilninách jako je pšenice, ječmen a žito. A jak víme pšenice nebo alespoň její stopové množství je takřka ve všem. Začnu ale od začátku.





Spousta žen asi zná vleklý a nepříjemný problém jménem kvasinková infekce. Bylo nebylo, před pěti lety se mě tahle lstivá bakterie  houba držela jako klíště. Na radu doktorky jsem měsíc co měsíc běhala do lékárny pro různé globule a masti, zkoušela kdejaký druh a užívala čípky i preventivně, aby to za měsíc bylo zase stejné. Naštěstí existuje internet, kouzelné místo, kde na jakýkoli problém najdete minimálně několik zaručených rad. Objevila jsem tak protikvasinkovou dietu.

Přečetla jsem si, za co všechno kvasinka v těle může a moje odhodlání zbavit se jí ještě rapidně stouplo. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Abych vám trochu přiblížila tuhle dietu, mezi zakázané potraviny patří například mléko, mléčné výrobky, všechno co obsahuje cukr (schválně si přečtěte nějakou etiketu, určitě množství cukru je v 80% průmyslových potravin). příliš sladké ovoce, sušené ovoce, některé druhy zeleniny, rýže, těstoviny, pečivo, šunka, párky, hovězí maso, vepřové maso, salámy, většina ořechů, kafe, omáčky, hranolky, konzervy, vše co obsahuje kvasnice nebo kvásek apod. Co jsem tedy jedla? Většinou jáhly se zeleninovým salátem, jáhlovou kaši z rýžového mléka, cizrnu a vajíčka. Lepek jsem vyřadila úplně, ačkoli to v tomhle dietním plánu není striktně dané.



Místo, abych vyhladověla ty malé potvůrky, hladověla jsem já. Kvasinky jsem se ani po 3 měsících urputné snahy nezbavila, zato jsem zhubla 8 kilo a byla věčně unavená. Vůbec jsem v té době necvičila, takže jsem byla sice hubená, ale bez svalů, což podle mě není pěkné ani zdravé. Samozřejmě jsem s tímhle stravovacím plánem nevydržela déle, než ty 3 měsíce, ale lepek jsem jíst nezačala. Na základě všeho, co jsem si načetla, jsem na něj svalila vinu za kde co, včetně zpackaného vztahu a potížích s výzkumem na bakalářku. Stal se pro mě nepřítelem číslo 1. Bedlivě jsem četla etikety a vybírala restaurace tak, abych si dala jídlo pokud možno bez lepku (to znamená pouze přílohy jako je rýže, pohanka, brambory, maso bez omáček apod...) Když jsem si po roce dala u babičky koláč, udělalo se mi zle a rozbolelo mě břicho. Nechala jsem si udělat krevní testy na alergii na lepek, byla jsem si jistá, že ji mám. Vše tomu nasvědčovalo. Výsledek byl negativní. Zdálo se mi to divné, ale lepku jsem se vyhýbala dál, protože mi nedělal dobře. Navíc to v té době konečně začalo být in, vyrojily se bezlepkové potraviny, restaurace se pyšnily glutenfree menu a já se ani necítila omezená.

Pak se mě jedna kamarádka s hodně prořízlou pusou zeptala: "Hele a jak ty to máš s tím lepkem?" Když jsem jí to vysvětlila, nedalo jí to a řekla: "mně se zdá, jestli ty sis tu intoleranci lepku nezpůsobila tak trochu sama," nasadila mi brouka do hlavy. Povolila jsem trochu v bezlepkovém stravování, ale chleba nebo buchty na mě pořád měli destruktivní vliv. Zlom nastal v těhotenství. Posedly mě takové těhotenské chutě, až se to stydím napsat. Nebudu zabíhat do přílišných detailů, ale ze zeleniny a ovoce jsem zvracela. Jediné, co mi chutnalo, byly chlebíčky, hranolky a hamburgery (díky Petříčku za večerní výlety do Burger Kingu a na moji obranu - od téhle životní periody jsem tam nebyla). No a teď ten happy end. Jsem v pohodě, když sním jídlo plné lepku, cítím se docela normálně. Pořád jím asi méně lepku ve stravě, než je průměr, ale nepociťuju žádné příznaky alergie nebo nesnášenlivosti. Mám několik teorií jak jsem se uzdravila, pravdu se totiž asi nedozvím:

  • intoleranci lepku jsem si způsobila sama a vyléčily mě jeho vysoké dávky ve stravě.
  • skutečně jsem měla nějakou alergii na lepek, ale vyléčilo mě mimino, vegetující v mém břiše, protože se mu nelíbilo, jak to tam žgrundá.
  • byl to psychosomatický problém, který se zlepšil tím, že jsem začala žít šťastnější život.

Co jsem tím dlouhým příspěvkem chtěla říct?
  • zdravotní potíže mohou, ale nemusí souviset s jídlem. Osobně mám vyzkoušeno, že zdravé jídlo mi prospívá, ale důležité je nezapomenout na to, že náš život není jen jídlo a fyzická schránka. Někdy pomůže zamyslet se nad tím, jakými lidmi se obklopuji, jaké mám vztahy, jak beru svou práci, jestli si umím doopravdy odpočinout apod.
  • celiakie je vážná nemoc a pokud ji máte, tak mě to mrzí. Myslím si ale, že spousta lidí, co v dnešní době nejí lepek, to dělá jen proto, že je to módní vlna. Zároveň tím ale nechci říct, že vyřazení lepku ze stravy někomu nemůže pomoct.
  • poslouchejte svoje tělo. To se dočtete všude, že? Ale jak na to? Pomoct získat lepší kontakt se svými potřebami by mohl focusing, některé relaxační metody, které zvládnete i sami doma a v neposlední řadě i psychoterapie. Věřím, že je pak snadnější najít si svou vlastní cestu ve stravování, bez poslouchání mnohdy nesmyslných příkazů a zákazů výživových guruů. 
A jak to dopadlo s kvasinkami? Jednou za čas se objeví, ale jinak jsem docela zdravá, mám zdravé dítě a tak si z toho teď nedělám těžkou hlavu. Dokonalé zdraví, kterého můžeme podle tvůrců některých reklam tak snadno dosáhnout, totiž podle mě neexistuje. 


úterý 16. srpna 2016

Jak si užít poslední dny prázdnin

"No to letošní léto, to je katastrofa, chvíli je hrozné vedro a pak zase strašná zima," stěžovala si onehdy nějaká paní v restauraci ve Znojmě, do které jsme zavítali na výletě. Byla hezky opálená a na oběd přišla s vnučkou. Moc jsem tomu nerozuměla, poněvadž prázdniny jsou přece takové, jaké si je uděláme, ať už je počasí jakékoli. Já jsem si na propršené dovolené v Novohradských horách po dlouhé době vychutnala vůni mokrého dřeva a trochu strašidelné procházky ztemnělým lesem za doprovodu bubnování kapek deště. Po návratu do chaty Petr vždycky rozdělal oheň v krbu a já tak během pár dní konečně přečetla Jméno růže od Eca, na které jsem se chystala poslední rok. V paměti mi uvízla vtipná pasáž, kdy se Adso podivuje nad tím, proč by lidé chodili do lesa, když podle Viléma jednorožci neexistují a není tedy možnost, jak je potkat. V liduprázdném lese jsem se pak stejně pozorně rozhlížela, člověk nikdy neví.
Ale protože se léto chýlí ke konci, a protože jsem mistryně ledajakých seznamů (pár nám jich visí na lednici, něco si píšu do zápisníku, spoustu jsem si jich připíchla na nástěnku a v každé kapse každých kalhot byste určitě alespoň jeden seznam našli), sepsala jsem si zcela nový seznam, jak si užít poslední dny prázdnin. Proč? Protože žiju teď a tady, a co bude příští léto, nikdo neví. Navíc neznám horšího zabijáka času a nálady, než litovat toho, co jsem neudělala, protože jsem byla moc pohodlná nebo příliš zaseknutá ve svém stereotypu.

Udělat si piknik na přehradě k mému létu neodmyslitelně patří. 


Tak tady to máte:

  • vzít si alespoň jednou ty "high fashion" džíny, které konečně dopnu v pase. Mají naprosto šíleným způsobem prostřižená kolena. Byl to totiž jeden z kreativních počinů mé sestry a já se v nich u kočárku cítím jako rebel.
  • projít se bosky v trávě někde na louce. Náš pidi dvorek 2 x 4  metry se nepočítá. 
  • dodržet každoroční tradici a udělat si piknik u brněnské přehrady s nealko šampaňským na dece plné psích chlupů. Napsat si datum do kalendáře a nespoléhat na to, že to nějak vyplyne. 
  • dát si venku točenou zmrzlinu, i když se teď snažím vyhýbat rafinovanému cukru. 
  • když už půjdu bosá po louce, mohla bych si střihnout i pár kotrmelců, a taky válet sudy. Jako dítě jsem tímhle způsobem strávila hodně času a dělalo mi to radost. 
  • naplánovat výlet na místo, kde jsme ještě nebyli. Přichystat nám svačinu do batohu a být venku celý den.
  • konečně sebrat odvahu a místo doma na pásu si jít zaběhat ven.
  • vidět východ slunce (ne Asinko, to není instrukce pro tebe, abys nás budila za prvního kuropění). 
Kdyby to šlo, tak bych ještě chtěla stihnout:
  • vykoupat se v přehradě, protože přírodní koupání je podle mě nejlepší. I když se trochu bojím, že mě kousne ryba do palce na noze (šílené, já vím).
  • opéct si špekáčky na ohni. Ta vůně kouře, dřeva a připáleného kabanosu je moje dětství v kapesním balení.
  • přespat pod širákem. Navzdory tomu, že jsem se vždycky drkotajíc zuby kolem čtvrté ráno proklínala za takové hloupé nápady, a s láskou vzpomínala na teplou postel, bylo to pokaždé nezapomenutelné, což se o běžných nocích pod peřinou říct nedá. 

Výhoda chladného a deštivého počasí je, že máte přírodu i památky sami pro sebe. 

A jaký máte recept na vychutnání posledních dnů prázdnin vy?