Dobrá práce je ta, která je hotová

 „Jauvajs!“ zařvu, protože jsem právě stoupla na kostičku. Myslím si, že se dětské hračky chovají k dospělým trochu potměšile. Představuju si, jak se, podobně jako děti, nastražené někde v koutku hihňají a čekají, až si o ně urazíte palec. Pak se můžou smíchy potrhat. Každopádně včera ráno mi ta červená kostka připomněla, že je potřeba trochu větší úklid.

Abych vysvětlila, o čem vlastně budu psát, nechte mě uvést následující příklad. Představte si obrázek s nápisem: Jak uklízí Petr (ano, Petr, můj budoucí muž je dostatečně emancipovaný, a proto se v uklízení střídáme). Petr se rozhodne, že uklidí. Vezme si vysavač, vysaje nepořádek, který vidí. Pak si napustí kbelík s vodou, popadne mop a vytře podlahy. Úklid naší domácnosti mu, když se hodně snaží, zabere 45 minut, pokud se nesnaží tak 20 minut. Spokojený se svou prací a výsledkem si jde dát kafe a přečíst si kousek knížky. Idylka.

Obrázek číslo dvě s názvem Jak uklízí Ade. Ráno se rozhodnu, že je potřeba zvednout zadek a uklidit ten strašlivý nepořádek. Nechci si dávat velké cíle, a proto se rozhodnu, že uklidím jen obývák. Pak přidám kuchyň, protože do ní jde vidět přímo z obýváku a psychicky bych neunesla koukat se na ten binec. Cestou pro vysavač, který je ve spížce si uvědomím, že by potřebovala přeskládat, aby v ní bylo víc místa.

„Buď v klidu a jedno po druhém,“ promlouvám k sobě vlídně. Zpočátku. Jen vysávání mi zabere půl hodiny, protože koukám do každého rožku, odsunu všechen nábytek, se kterým lze hýbat, a u toho ještě různě přeskládávám věci. Když se mi konečně podaří zdecimovat vysavačem každý drobek v dohledu, jdu si pro mop. Cestou vidím kapající kohoutky, slyším vrzat panty, šílím ze špinavých oken. „Panebože, tady je všude takový binec! A tolik věcí je potřeba opravit!“ Začínám panikařit. Zrychleně dýchám, na tváři mi vyskáčou červené fleky. Ubíhají minuty. Za chvilku se vzbudí dítě a já nemám dokončenou ani jednu místnost.

Střih, Uběhlo 1,5 hodiny, Astrid je vzhůru, sedí mi na klíně mezi kbelíkem a vysavačem, já uvnitř bojuju s trudomyslností a nějaká má zlomyslná část mi v hlavě promítá fotky načančaných interiérů z pinterestu. Chce se mi mlátit hlavou do zdi. Jdu si uvařit kafe, pro dnešek mám dost, zbytek práce odkládám na odpoledne nebo ještě lépe na zítřek. 

Takhle nablýskaně to u nás asi nikdy vypadat nebude. Ledaže bychom měli dvě kuchyně. Jednu na parádu a druhou na vaření a stolování. 

Ano, přiznávám se, když mě to popadne, mám sklony k perfekcionismu. Podle mě je to ošklivá vlastnost, přinášející do života svár a vztek. Podobných příkladů jako s úklidem bych našla mraky. V každodenních situacích bojuju sama se sebou a rozhoduju se, jestli má cenu tu danou práci udělat, když nebude perfektní. Jenže dokonalost neexistuje. Alespoň ne tady na Zemi.

Elizabeth Gilbertová ve své mimochodem naprosto skvělé knížce Velké kouzlo popisuje dokonalost jako kolečko pro křečka, ve kterém se uběháte k smrti. Říká: „Perfekcionismus brání lidem dokončit jejich díla, ale co hůř, brání jim i začít.“ Asi nejvíc se mi líbí pasáž, ve které popisuje perfekcionismus jako haute couture verzi strachu. „Předstírá eleganci, zatímco se třese strachy,“ uvažuje nad puntičkářstvím Gilbertová. Takhle jsem si to pro sebe sesumírovala a aplikovala: 

• Dobrá práce je ta, která je hotová. Tečka. 

• Dokončení projektu, úklidu, sepsání článku, zvládnutí workoutu je úctyhodný výkon sám o sobě. Není potřeba, aby byl dokonalý. Lidi totiž z nejrůznějších důvodů věci nechávají nedokončené. Jako příklad mě napadá Sagrada Família, ten nádherný dech beroucí Gaudího chrám, jež se staví už hodně přes sto let. A proč? Protože když Gaudí zemřel a nechal své dílo rozpracované, nikdo neměl odvahu ho za něj dokončit. Chrám by nebyl perfektní. Nevím jak vás, ale mě by mnohem víc ohromil bez těch věčných stavebních jeřábů a modrých igelitů. 

• Pokud mám energii něco vytvořit docela dobře teď, je nejlepším nápadem se do toho pustit hned. Tím, že práci odložím, abych se nad ní líp zamyslela, mohu mnohdy zaručit jen to, že ji neudělám nikdy.

• Vždycky se najde někdo, komu se výsledek mého snažení nebude líbit. Tak to prostě je. Nejlepší je se s tím smířit a pracovat dál. 

• Nejkritičtější hlas je stejně ten uvnitř mé hlavy. Promlouvám s ním vlídně a snažím se ho zaměstnat něčím zábavným, aby neměl čas na skuhrání.