Odontofobické dobrodružství

Strach ze zubařů není sranda. Tato fobie má dokonce svůj odborný název – odontofobie, i specifickou léčbu. Podle výzkumů touto nemocí trpí až 10% populace.  Ačkoli je můj budoucí muž silná a stabilní osobnost (a já ho za to zbožňuju), má jako každý z nás svá slabá místa. Mezi ta jeho patří právě strach ze zubaře. Takže rozhovory o návštěvě dentisty u nás probíhají asi takhle:

„Petři, kdy si byl naposledy u zubaře?“

Ticho, Petr předstírá problémy se sluchem. Jdu přímo k němu, podívám se mu do očí a zopakuji otázku.

„Nedávno, to bude tak měsíc,“ mlží můj drahý, ale po těch letech už poznám, kdy lže.

„Já myslím, že to bude tak půl roku, počkej,“ odvětím a v duchu počítám. „Je to půl roku,“ pronáším nekompromisně a Petr bledne. „Měl by ses objednat na kontrolu,“ dodávám. Chvíle ticha, hluboký nádech a odfrknutí.

„Jojo.“

„Ne jojo, zítra tam zavolej. Víš, že je lepší chodit na prevenci,“ promlouvám mu do duše jako otravná paní učitelka.

Petr mi všechno odkývá, občas se dokonce i objedná, ale pak tam vždycky úplnou náhodou zapomene jít. Takové odontofobické náhodičky známe. Jsem hodná, vždycky mu to projde.

Jako reklama na zubní pastu. Nebudu popisovat jaké fyzické (moje) a psychické (Petrovo) utrpení za tím úsměvem stojí.

Uznávám taky, že můj práh bolesti je po dvou letech nošení rovnátek, vysekaných osmičkách, vytržených čtyřkách a porodu dost posunutý. K zubaři chodím možná raději, než ke kadeřnici. Když je to nutné, řeknu si o injekci od bolesti, ale jinak to příliš neprožívám.

Teď máme ale pár dní před svatbou a já puntičkářská nevěsta, milovnice černé kávy jsem se rozhodla, že musíme svatebčany oslepit svým běloskvoucím a čistoskvoucím chrupem a domluvila jsem nám dentální hygienu. Protože znám Petrovy odontofobické (to slovo se mi líbí) kličky, objednala jsem nás na jeden termín a navíc jsem ho poslala jako prvního. Věděla jsem, že si můj drahý asi u hygienistky neodpočine tak jako já (pro mě je to oproti rovnátkám a zubařům neskutečný relax), ale říkala jsem si, že by se nemuselo být tak zlé.

Petr znervózněl už při vstupu do budovy. Když mu potom sympatická slečna hygienistka vrazila do ruky dotazník na jeho zdravotní anamnézu, poctivě vypsal všechny choroby, které se v jeho rodině vyskytly až do desátého kolene. Šokovaná dentistka pak oběhla všechny lékaře na patře, aby se zeptala, jak s tak nemocným pacientem zacházet. Srdeční choroby, vysoký tlak, cukrovka, to je div, že tady vůbec dorazil po svých, honilo se jí asi hlavou. „Takový mladý člověk a už má kardiostimulátor,“ litovala pak mého budoucího muže, netuše, že srdeční strojek vlastní jeho děda. V podstatě jediná kolonka, kterou Petr nezaškrtl, byla HIV. Touto chorobou nikdo v jeho rodině netrpěl. Nevím, jak moc velký vliv měla zdravotní anamnéza celé Petrovic famílie na práci šikovné a milé hygienistky, nicméně když se z její ordinace po hodině a čtvrt vypotácel celý pobledlý, měl na čele krůpěje potu. Jakmile si vzala do parády mě, vysvětlila jsem jí, že můj milý má ze zubařských křesel větší hrůzu než Valaši z nedostatku slivovice. Vyběhla pak za ním s curaprox kartáčkem v ruce jako odměnou za jeho utrpění, ale v prázdné čekárně po něm nebylo už ani vidu, ani slechu. 

A co vy, jaké máte zkušenosti se zubaři?