Od kavárenského povaleče k běhání. A co na to Murakami?

Běhají všichni. Kdo neběhá, jako by nebyl. Tím běhání neshazuju, ba naopak. A musím se přiznat, že jsem součástí davu, respektive byla jsem a teď váhám, jestli se zase zařadit. Třeba takový Haruki Murakami, spisovatel, jehož jsem skalní fanynkou, běhá už nějakých 30 let, každý den 10 kilometrů, každý rok si střihne maraton. Obdivuji na něm tu vytrvalost, trochu mu závidím, ale taky si říkám, že chlapi to mají možná jednodušší. Nikdy nezažijí ten hormonální koktejl, nálož kilogramů a změnu celého těla, které ženě způsobí těhotenství. Každopádně jsem si od Murakamiho odnesla myšlenku, že to, co dělá úspěch úspěchem je každodenní (nudná) rutina a vytrvalost. Mimochodem jeho kniha O čem mluvím, když mluvím o běhání se čte moc příjemně, oddychově a může vás popostrčit k běhání, pokud stále váháte. A jak to mám s běháním já?

Murakami na rozdíl ode mě běhá každý den už tři desítky let, tak o tom může psát knihy.

To bylo totiž tak :-) sama sebe bych kdysi popsala jako kavárenského povaleče s obligátním kafem, cigaretkou a knížkou. No ale před nějakými čtyřmi lety jsem se rozhodla změnit a dát sbohem cigaretám. Nebudu lhát, bylo to strašné. Vztek, podráždění, špatné spaní, noční můry, příliš živé sny a deprese (za poslední dvě může Champix - lék na podporu odvykání kouření, i když výrobci tvrdí, že deprese plynou z toho, že člověk nemá cigarety, nikoli z jejich modrých pilulek. Ten lék mi mimochodem dost pomohl od fyzických příznaků závislosti, ale o tom třeba někdy jindy). V kombinaci s aplikací některých technik KBT (kognitivně-behaviorální terapie) na sebe sama jsem to skutečně dokázala. Jenže bylo měsíc a půl před státnicemi. Kuřáci dobře ví, jak takové stresové situace působí na touhu si zapálit. Abych zkrátila popisy svých psychických muk, jednoho dne uprostřed učení jsem nazula tenisky a vyběhla ven. Na bažení to pomohlo, moje kuřácké plíce protestovaly, ale já s velkou slávou uběhla snad necelé dva kilometry (to si spíš fandím). Postupně jsem zvětšovala vzdálenost, bylo krásné, romantické léto a já byla tak nadšená běžkyně, že jsem chodila několikrát týdně běhat v 7 ráno před praxí v novinách, kterou jsem tehdy absolvovala. I když se na mě pravidelně křenila policejní hlídka, jež ráno projížděla Medlánkami, což mně-stydlivce nebylo vůbec příjemné, vůle běhat byla silnější. Zvládala jsem tehdy 6-9 kilometrů.

Kamenem úrazu se staly podzimní plískanice. Nedokázala jsem vychytat oblečení tak, aby mi nebyla zima, bála se nachlazení  a s běháním jsem na pár měsíců sekla. Na jaře jsem s veškerou vervou znovu začala a to bych nebyla já, kdybych nechtěla všechno hned. Přepálila jsem start a způsobila si tak urputnou bolest holení, takovou, že jsem několik týdnů nemohla chodit, aniž bych v duchu nehekala bolestí. Opravdu velkou chybou bylo, že jsem to zpočátku zkoušela "přeběhat" (Pokud začínáte s běháním, od srdce vám radím, nedělejte stejnou chybu. Tělo vám prostřednictvím bolesti říká, že něco není v pořádku a pravidlo co nejde silou, musí jít ještě větší silou, tady skutečně neplatí. O potížích s holeněmi, zánětem okostice apod. si přečtěte skvělý článek tady.) Dala jsem se do pořádku s pomocí fyzioterapeuta, změnila na čas pohyb a začala posilovat. Velmi pomalu jsem se pak dostala na nějakých 5 kilometrů. Petr, kterého jsem k běhání přivedla, si mezitím zaběhl první půlmaraton, dokážete si asi představit, jak hloupě jsem se cítila. Jelikož mě to ale bavilo ve fitku, nepropadala jsem příliš trudomyslnosti a dělala si velké plány. Když jsem se začínala konečně cítit ve formě a říkala si, že to konečně rozjedu ve velkém, tak jsem otěhotněla :-))

Těsně před tím, než šla forma zase do kytek. 

Teď, 10 měsíců po porodu, jsem zase na začátku. Objevila jsem kouzlo HIIT tréninků a kromě toho si dám doma na pásu své 2 kilometry a přemýšlím, jestli se do toho nějak víc obout a přihlásit se třeba na Sport life run 10 km, abych měla větší motivaci a konečně si splnila své předsevzetí z wish listu, jež nám visí na lednici. Mám obavy, jak zvládnu masu lidí a stres z výkonu, ale je zase na čase vystoupit ze své komfortní zóny. A co vy, běháte?