Když se Bůh směje a dítě pláče

Znáte takový ten den, ve slušné společnosti se mu říká den na prd. Ráno vstanu a napíšu si na blog, že se mi líbí můj současný život. A pak se začnou dít věci. Bůh si totiž řekne, že taková odvážná tvrzení je potřeba empiricky ověřit. Začíná to tím, že mi volá rozzlobený otec, kterému jsem nevědomky poslala důležitý balík na špatnou poštu. No dobře, to se stane i lepším, než jsem já, říkám si a chlácholím se.

Pokračuju pak v běžném denním koloběhu už zcela rozhozená tak, že vezmu pod jednu paži Astrid a do druhé ruky škopek s prádlem a jdu ho pověsit ven před dům. Asinku položím na trávu a v průběhu věšení zjišťuju, že se mi všechno prádlo na ten hloupý skládací sušák nevejde. Jsem zámožná žena, jelikož vlastním ještě druhý sušák. Ten se ale v současnosti nachází vevnitř v domě, jeho vyzvednutí je otázka 30 sekund. Jenže to by moje dítě nesmělo mít separační úzkost, kdy se vrchol hysterického záchvatu dostaví asi tak 3 sekundy poté, co matka zmizí z dohledu (poslední měsíc ji beru s sebou i na záchod, na ty krokodýlí slzy nemám srdce). Zapeklitou situaci se snažím vyřešit tím, že využiju každičký centimetr na sušáku.

Po pěti minutách přeskládávání prádla kapituluju s tím, že prostě musím přinést tu druhou kovovou obludu. Sušák i dítě neunesu, tak to risknu a odběhnu. Po třech sekundách slyším neutišitelný řev malého dráčka. Samozřejmě. Značně vystresovaná začnu strkat sušák ze dveří. Proti mě se valí jeden z našich psů, protože nejlepší moment, kdy se drát do dveří je přeci ten, kdy se snažíte z opačné strany protlačit s kovovou konstrukcí na věšení spoďárů. „Bum“ a poslední co vidím je, jak sušák plný prádla padá na to nebohé řvoucí mimino. „Panebože!!!!“ chce se mi ječet. Když Astrid vysvobodím a bedlivě prohlédnu, spadne mi kámen ze srdce. Je živá a bez zranění, přímo na ni spadlo jen prádlo, ale já se stejně klepu jak jorkšír bez kabátku a po zádech mi stéká smrtelný pot. Nějak, ani nevím jak, dodělám práci a jdu s Asi zpátky domů.

Apokalypsa všude kolem, hlavní je vydržet. Věřím, že bude líp. 

Den pokračuje v podobném stylu. Astrid není nic dost dobré. Nepomáhá žádná z osvědčených strategií, jako je zpívání, šklebení se, rozesmívání dráčete, ani nošení. Podle psychologů už takhle malé děti poznají, že jste ve stresu a vrací vám to jako zrcadlo tím, že jsou prostě ... no ukřičené a nespokojené. Je to pochopitelné, jinak svou nepohodu dát najevo neumí. I když vše racionálně chápu, sahám až na dno do ubývajících zásob trpělivosti. Jako poslední záchranu ji zkouším dát do postýlky, pouštím jí oblíbenou ukolébavku.

Vše vypadá nadějně, skřítek by mohl spát, tak se ještě skočím podívat do prádelny, že bych další várku prádla pověsila v klidu. Už na schodech cítím, že mě v chodbě, kde mají naši dva chlupáči svůj gauč, čeká další dáreček dnešního dne. Ti dva nespokojenci (míněno naši psi) se tam stihli v nestřeženém okamžiku vykadit i vyčůrat. Jindy jsou to slušně vychovaní pejsci, ale dneska asi všechny posedl šílený šotek. Propadám se do hlubin čistého zoufalství. Abyste tomu rozuměli - i umývání pokaděné dětské prdelky je proti nadílkám našich psů asi jako francouzské levandulové pole proti kvetoucí řepce polité močůvkou (no dobře, asi se to nedělá, ale řepka smrdí a močůvka jakbysmet, takže dohromady by to bylo peklo). S odevzdaností si beru rukavice, savo a kbelík a nabádám sebe sama, abych se za žádnou cenu nenadechla nosem. Ke všemu má dnes Petr zůstat dlouho v práci, takže vidina, že mě můj drahý z tantalových muk vysvobodí, je mizivá. Psiska se v průběhu úklidu tváří hrozně provinile, neodváží se ani zvednout hlavu a podívat se na mě, jen nervózně tlučou oháňkami do gauče.

Přemýšlím nad tím, co jsem si napsala na blog a najednou se trochu uklidním. Představuju si totiž, jak se Bůh (nebo Vesmír, Země, dosaďte si tam, co je vám libé) směje, až se mu břicho natřásá. Vlastně mu to nemám za zlé, věřím, že se směje přátelsky a sranda musí být. Navzdory tomuto vědomí vím, jak hrozně snadné je spadnout po hlavě do kaluže plné vzteku, výčitek, zoufalství nebo smutku, když se mi něco nedaří a ještě víc, když se ty nepodařené věci začnou řetězit. Vzpomenu si na Sheldona z Big Bang Theory, jehož lékem na smutky bylo uvařit nějaký horký nápoj (myslím, že to měl od své drahé Meemaw) a navzdory venkovním letním teplotám si připravím černý čaj s citrónem a medem. Otevřu si word. Protože mojí medicínou je se z toho vypsat a zkušenost mi říká, že takovéto dny se musí hlavně přežít. Těžké dny si představuju jako velké vlny, musím jen hodně dlouho zadržet dech a počkat, než se převalí. Zítra bude líp. Nebo příští týden. Určitě.
A jak řešíte takové dny vy? Sem s nějakými tipy :-)