Jak jsem vyvdala dvě hyeny a nakoukla do světa pejskařů

Ráda si myslím, že naše domácnost je otevřená a přátelská ke všemu živému. Což v praxi jednu dobu vypadalo tak, že jsme s Petrem žili se dvěma psy, jež on láskyplně nazývá hyenky (ovšem když ho naštvou, stanou se z nich mrknutím oka hyeny), jedním zrzavým kocourem, andulkou, králíkem a morčetem. Díky tomu jsme mohli v přímém přenosu sledovat, jak funguje takový potravní řetězec. Psiska se snažily zakousnout kocoura a ten zase spřádal důmyslné plány na zardoušení ubohého opeřence. Králík s morčetem byli mimo vražedný okruh, protože bydleli na jiném patře, to jim ovšem nebránilo v jejich mezidruhové šikaně. Králík se snažil produpat podlahu a morče mu občas za trest vytrhalo pár chlupů za doprovodného zuřivého pískotu. Žilo se tady tedy harmonicky a v souladu s přírodou.

Není to poznat, ale ke vzniku této fotky bylo potřeba hodně trpělivosti. Zleva: Triss, Kája a Eddard, který splývá s listím. (Foto: Petr Kozelka) 

Abyste tomu rozuměli, kocour původně patřil mně, kdežto zbytek zvířeny Petrovi. Jakmile jsme se sestěhovali, začala divočina. I když jsem se psy měla zkušenost, stejně mě ledasco v soužití s chlupatými dvacetikilovými bearded koliemi příjemně překvapilo. Většina věcí souvisela s výchovou nejlepšího přítele člověka. Sama jsem přišla už k hotovému dílu, mohla jsem tudíž jen s obdivem pozorovat, jak jsou beardedky hodné a poslušné: 

• Petr zadává povely normálním hlasem, to znamená bez křiku. Psi mají lepší sluch, než člověk, není proto nutné na ně řvát. 
• hyenky chodí u nohy bez vodítka, když jim páneček řekne stůj, zastaví se.
• nervou se s cizími psy. Když potkáme nějakého čtyřnohého chlupáče (či naháče, abych byla korektní), který se na ně vrhá, řeknu povel: k noze a počkám až si majitel cizího zvědavce odchytí. 
• na procházkách se nevrhají se štěkotem na kolemjdoucí, cyklisty a podobně. 
• přiběhnou na zavolání.
• vědí, co znamená povel „fuj!", nesežerou tedy všechno, co najdou. Často se o to ale pokouší, proto je potřeba věnovat psovi na procházce plnou pozornost. 
• poslouchají jak Petra, tak i mě, ale pánem pro ně zůstává Petr, a tak je to správně. Pes má mít jednoho pánečka. 
• bojí se bouřek, střílení a bujarých silvestrovských oslav. Silvestry jsme tedy většinou trávili uklidňováním jejich panické ataky. 
• hyenky mají rády nejen nás, ale i sebe navzájem, ačkoli jsou stejné rasy i pohlaví. 
• Kája (starší fenka) je hrozně chytrá, ale má komplikovanou osobnost. Podobné věci vídám spíš u lidí. Nadání a vysoká inteligence s sebou někdy nese stín různých psychických potíží. Triss (mladší fena) je oproti ní takový neohrabaný, žravý a jednodušší tvor. Miluje Káju, pánečky a jídlo, ne nutně v tomto pořadí.

Jeden z důvodů, proč jim Petr říká hyeny. (Foto: Petr Kozelka) 

O tom, jak mít slušného psa, se kterým je radost chodit ven, beze strachu, co tentokrát vyvede, jsem dělala rozhovor s doktorkou Hanou Žertovou z Brna, možná naší největší českou expertkou psího chování a jeho poruch. Tato okouzlující dáma a znalkyně psí duše zúročila desetiletí veterinární praxe a napsala o výchově psů několik knížek. Soužití s psími (a kočičími) miláčky věnuje i články, jež publikuje na svých stránkách www.hanazertova.cz (mimochodem mi prozradila, že miluje Hru o trůny a celou knižní sérii od George R. R. Martina, čímž si mě okamžitě získala). První část textu, jež na základě našeho povídání vyšel ve Víkendu (páteční příloze Práva) si můžete přečíst online tady na novinkách. Dozvíte se v něm o pozitivní motivaci, která je pro psa příjemnějším a účinnějším nástrojem učení, zjistíte, jak odnaučit psa tahání na vodítku, jak chlupáče naučit přiběhnout na přivolání a v neposlední řadě také, jak zabránit pejskovi, aby útočil na ostatní čtyřnožce.
Druhá polovina článku bude o jídelních zlozvycích, štěkání za plotem, soužití dětí a psů i o psích psychopatech a vyjde někdy v příštích týdnech.

hyenky aka bahňáci v akci (foto: Petr Kozelka)

Abyste si nemysleli, že díky ušlechtilým a poslušným psům tvoří náš život jenom duha a jednorožci, naše soužití podle mě s sebou nese i pár nevýhod: 

• můžu vypadat jako bohyně se zářivou pletí a dokonale padnoucím outfitem (ne, že by se to stávalo nějak často), ale pokud jdu ve společnosti našich psů, nikdo o mě nezavadí ani pohledem. Psiska jsou totiž vždycky hezčí, roztomilejší a navíc mají mašličky.
• pokud zamíříme na frekventovanější výletní místo (např. taková Pálava) je potřeba se připravit na to, že asi stošestkrát uslyšíme: „Jééé to jsou krásní pejsci. Jsou to dvojčata? Jak jdou krásně vedle sebe! A mají mašličky!“ (tady už často přechází hlas do výskotu, nejen u dětí).
• když si prohlédnu police se všemi psími medailemi a poháry, které mají hyenky za krásu i za výcvik, můžu lehce propadnout pocitu méněcennosti. Přiznávám, že můj diplom z plavání ze 4. třídy proti nim vypadá trochu uboze. 
• přiznávám, že když jsem jako pyšná matka,(jež přežila porod a prvních pár strašlivých dnů a týdnů po něm) kráčela hrdě s kočárkem a většina lidí mě zastavila ne proto, aby se podívali na ten mrňavý uzlíček, ale aby řekli: „Ti pejsci tak krásně jdou hned vedle kočárku, “ bylo to pro mě frustrující.
• znáte ty záběry z westernových filmů na pomalu se kutálející chomáč suché trávy v hrozivém tichu? Přesně do takových útvarů se srocují chlupy našich hyen. Jako bonus holky běžně z vycházky donesou asi půl kila jemného písečku, který jim pomalu odpadá z tlapek a dlouhých chlupů na břiše. Uklízení po psech je tedy skutečně slast.

Když se namočí, ztratí velkou část důstojnosti. (Foto: Petr Kozelka)